5.14.1 Příloha 1: Ochrana před nečinností
JUDr. Lukáš Potěšil, PhD., Mgr. Jiří Venclíček
Ochrana před nečinností
Nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě (ke lhůtám srov. § 71 SŘ), nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. V tomto případě je nadřízený správní orgán (§ 178) povinen opatření proti nečinnosti učinit. Opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. I zde je dána obligatornost takového postupu nadřízeného správního orgánu. V obou uvedených případech je zřejmé, že se jedná o negativní a nežádoucí skutečnosti, které je třeba postupem nadřízeného správního orgánu eliminovat, resp. je odstranit či napravit.
Opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo pro zahájení řízení z moci úřední anebo pro řádné pokračování řízení. To souvisí s uplatněním kontrolních a dozorčích oprávnění nadřízeného správního orgánu. Účastník v takovém případě, neboť ještě neuplynuly lhůty a nemůže sám požádat o uplatnění opatření proti nečinnosti, může podat podnět, ve kterém nadřízený správní orgán kupř. upozorní, že lhůta pro vydání rozhodnutí zřejmě nebude dodržena. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí ale již může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat přímo účastník.
Podle § 71 odst. 5 SŘ se nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 Aps 7/2013 – 25,
"[p]ovinnost správního orgánu vydat ve věci rozhodnutí trvá i v případě, že je následně zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, které bylo prvním úkonem v řízení, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Účinek spočívající v zahájení řízení v takovém případě trvá i přes zrušení takového rozhodnutí a řízení musí být formálně ukončeno některým ze způsobů předvídaných zákonem."
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 – 278,
"[ú]častník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 SŘ (2004) z roku 2004 před podáním žaloby podle § 79 SŘS i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu."
Naposled zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu však nebylo přijato zcela jednoznačně. JUDr. Josef Baxa k němu připojil odlišné stanovisko, podle kterého "[p]rávní institut ochrany před nečinností spočívá v tom, že nadřízený správní orgán posuzuje důvod nečinnosti jemu podřízeného správního orgánu zvnějšku, mimo organizační strukturu nečinného orgánu. Opatření podle § 80 SŘS je tak prostředkem, kterým lze zvnějšku (a shora) donutit nečinný správní orgán k činnosti. Uvnitř samotného nečinného orgánu lze nápravu zjednat odlišnými prostředky. Každý vedoucí správního orgánu by měl být informován a zpravován o stavu probíhajících řízení či dodržování lhůt pro vydání rozhodnutí v jeho úřadu, současně by měl dohlížet na řádné plnění pracovních povinností zaměstnanců tohoto úřadu (rozhodování v zákonem stanovených lhůtách, zákonnost vydávaných rozhodnutí apod.). Názor většiny, který popisuje situaci na ministerstvech a jiných ústředních správních úřadech tak, že přece vedoucí úřadu nemůže vědět o všem, co se děje na jím řízeném úřadu, a zasáhne tedy až na popud zvenčí formalizovaný do žádosti dle § 80 odst. 4 SŘ, je ukázkou toho, jak by veřejná správa neměla fungovat. Nemůže být rozdílu, jestli správní řízení probíhá na obecním úřadu, krajském úřadu, ministerstvu či jiném početném a…
